Príhovor na stužkovú II


Vážená pani zástupkyňa, veľadôstojný pán kaplán, ctený profesorský zbor, milí rodičia, drahé naše deti,

V jednej známej piesni od Mira Žbirku sa opakuje verš, ktorý by po drobnej úprave znel asi takto: „Mám všedný deň, mám skrátka všedný deň.“ Tieto slová by mohli byť mottom pre mnohé dni a týždne, ktoré nám pretekajú pomedzi prsty. Ale len do chvíle, kým ich všednosť nenarušia rôzne okamihy – okamihy, ktoré zmenia náš život…

Nedávno, pred 18, či 19 rokmi, nastal aj v našich rodinách veľký okamih s malým bábätkom…do nášho života ste vstúpili vy, naše deti a náš život sa odvtedy zmenil. Rástli ste, vyšli vám i odišli prvé zuby, urobili ste prvé kroky, vyslovili prvé slová, prvýkrát ste vykročili na cestu do školy, urobili ste svoju prvú samostatnú jazdu na bicykli, dali prvý gól v naozajstnom futbalovom mužstve, prvýkrát ste pristúpili k sv.prijímaniu, či sv.birmovania…. aj toto sú okamihy, ktoré menili náš život a ktoré my, vaši rodičia, nosíme ukryté hlboko vo svojom srdci.

Aj dnes prežívame spoločne veľký okamih – okamih, kedy stojíte pred nami v jednej z najkrajších podôb mladosti. Tento deň, drahé deti, nie je iba vaším dňom, je to aj náš deň, lebo vy ste stelesnením našich túžob, nádejí i lásky, ste našou budúcnosťou.

Dnes symbolicky stojíme na prahu rodičovských dverí a vyprevádzame vás do sveta… My rodičia trochu aj s obavami hľadíme na vašu budúcnosť a na to, čo vás v nej čaká. Mimovoľne sa mi tu vynára obraz starozákonného Tóbiho, ktorý vyprevádzal do sveta svojho syna Tobiáša. Pri rozlúčke mu adresoval slová poučenia, ktoré by sme možno aj my dnes chceli povedať vám:

  • Po všetky dni svojho života pamätaj na Pána a zachovávaj jeho príkazy.
  • Z toho, čoho máš hojnosť, rob dobro.
  • Čo sa nepáči tebe, nerob ani ty inému!
  • Hľadaj radu u každého múdreho človeka.
  • Pýcha je prameňom skazy a veľkého nepokoja.

K týmto hodnotám smerovala naša výchova doma a sme vďační zamestnancom GSM (v Prešove), že nám v našej snahe boli nápomocní.

Vážení pedagógovia, chcel by som vám v mene nás, rodičov, dnes poďakovať za pomoc pri výchove našich detí, za múdrosť, ku ktorej ste ich viedli, za dobro, ktoré ste im vštepovali i za zbožnosť, ktorú ste pod vedením p.kaplána u nich rozvíjali.

Osobitné poďakovanie chcem v mene nás rodičov vysloviť Vám triedna pani učiteľka. Ďakujeme Vám za starostlivosť o naše deti, za pochopenie ich niekedy nepochopiteľných výhovoriek a ospravedlnení, za láskavý prístup a za trpezlivosť s nimi. Veľká vďaka Vám.

Vážení prítomní, na záver by som chcel nám všetkým zaželať, aby dnešný večer bol pre nás krásnym, požehnaným a nezabudnuteľným okamihom…


Pohár s vodou


Psychologička sa prechádzala po miestnosti, zatiaľ čo publiku prednášala o
zvládaní stresu. Keď pozdvihla pohár s vodou, každý z prítomných očakával,
že sa spýta: “Je pohár z polovice prázdny alebo z polovice plný? ” Namiesto
toho sa však pousmiala a spýtala sa ľudí, koľko si myslia, že pohár váži.
Odhadov bolo veľa. Ona však povedala: “Na skutočnej hmotnosti nezáleží. Záleží na tom,
ako dlho pohár držím. Pokiaľ ho držím minútu, nie je to žiadny problém. Keď
ho budem držať hodinu, bude ma bolieť rameno. Keby som ho držala celý deň,
moje rameno by sa cítilo paralyzované. Každopádne,pohár je stále rovnako
ťažký, ale čím dlhšie ho držím, tým ťažší sa zdá.

Potom pokračovala:” Stres a starosti sú rovnaké ako tieto poháre. Myslite
na ne chvíľu a nič sa nestane. Myslite na ne o niečo dlhšie a začnú vás zraňovať.
A ak budete sa nimi zaoberať celý deň, budete sa cítiťp aralyzovaní –
neschopní čokoľvek urobiť. ”
Je dôležité nezabúdať svoje stresy uvoľňovať.
Každý večer, čo najskôr to pôjde, odhoďte všetky svoje bremená. Neťahajte
ich so sebou celý večer až do nočného spánku.Nezabudnite svoj pohár včas
odložiť!


Taxikár a starenka


Přijel jsem na zadanou adresu a zatroubil. Po několika minutách čekání jsem zatroubil znovu. Měla to být moje poslední jízda toho dne, a tak jsem si říkal, že bych mohl odjet, ale místo toho jsem auto zaparkoval, šel ke dveřím a zaklepal.  “Chviličku”, ozval se za dveřmi slabý hlas starší ženy. Slyšel jsem, jak tam něco táhne po zemi.
Po dlouhém čekání se dveře otevřely. Stála přede mnou malá, přibližně devadesátiletá žena. Byla oblečená v hedvábných šatech a klobouček se síťkou, jako v nějakém filmu ze čtyřicátých let.Vedle ní stál na zemi malý kufřík. Byt vypadal, jako by v něm nikdo po mnoho let nebydlel. Všechen nábytek byl zakrytý prostěradly.
Na stěnách nebyly hodiny, na poličkách nebyly ani hrnečky ani nějaké ozdůbky.
V rohu stála kartónová krabice plná fotografií a skleněného nádobí.
“Pomohl byste mi odnést tu tašku do auta?”, požádala mě.
Odnesl jsem zavazadlo do auta a vrátil jsem se, abych pomohl té ženě.
Chytla se mě za ruku a pomalu jsme šli k vozu. Neustále mi děkovala za laskavost.“To přece nic není”, řekl jsem jí,“snažím se jen chovat se ke svým pasažérům tak, jak bych chtěl, aby se lidé chovali k mé matce”.
“To jsi opravdu hodný chlapec”, řekla mi. Když jsme se usadili do auta, nadiktovala mi adresu a zeptala se, zda bychom mohli jet přes centrum.“To ale není nejkratší cesta”, upozornil jsem ji.
“Ach ano, já vím”, řekla.“Já nespěchám. Jsem na cestě do hospice”.
Podíval jsem se do zpětného zrcátka. Její oči se leskly.“Už nemám žádnou rodinu”, pokračovala tichým hlasem.“Lékař říká, že mi nezůstává moc času”. Pomalu jsem natáhl ruku a vypnul taxametr.
“Jakou cestou byste chtěla jet?”, zeptal jsem se.
Následující dvě hodiny jsme jezdili po městě. Ukázala mi budovu, kde kdysi dávno pracovala jako obsluha výtahu. Jeli jsme čtvrtí, kde s mužem žili jako novomanželé Přivedla mě ke skladu nábytku, v němž byl kdysi taneční sál, kam chodila ještě jako malá holčička.
Občas mě požádala, ať zabrzdím před konkrétní budovou nebo uličkou. Seděla schoulená v koutku, beze slova. Najednou řekla:“Jsem již unavená, asi pojedeme”.
Jeli jsme mlčky na adresu, kterou mi dala. Byla to nízká budova, něco jako maličké sanatorium s příjezdovou cestou podél průčelí. Jakmile jsem zastavil, přišli k autu dva ošetřovatelé. Opatrně jí pomohli vystoupit. Museli ji čekat. Otevřel jsem kufr, a zanesl její malé zavazadlo do dveří. Žena už seděla na kolečkovém křesle.“Kolik vám dlužím”, ptala se a vytáhla kabelku.“Nic”, řekl jsem.
“Vždyť si musíte vydělávat na živobytí”, namítla. “Mám i jiné pasažéry”, odpověděl jsem.Téměř bez přemýšlení jsem se k ní sklonil a objal ji. Ona mě také pevně objala.
“Daroval jsi staré ženě trochu štěstí”, řekla.“Děkuji ti”.
Stiskl jsem jí ruku a odešel. Dveře se za mými zády zavřely a byl to zvuk uzavírající další knihu života.
Na zpáteční cestě jsem nebral žádné pasažéry. Jel jsem, kam mě vedly oči, ponořený do myšlenek. Nemohl jsem ten den ani s nikým mluvit. Co kdyby ta paní natrefila na nějakého naštvaného řidiče, nebo na někoho, kdo by nechtěl tak dlouho čekat? Co kdybych jí odmítl splnit její prosbu nebo co kdybych byl jen párkrát zatroubil a prostě odjel?
Nakonec bych chtěl říct, že nic důležitějšího jsem ještě v životě neudělal.
Jsme zvyklí si myslet, že náš život se otáčí v kruzích kolem velikých okamžiků, ale ty veliké okamžiky nás často zastihnou nepřipravené, protože jsou krásně zahalené tím, co někteří mohou považovat za maličkost.


BOŽE, ZMEŇ MA V TELEVÍZOR…


Učiteľka na prvom stupni raz zadala deťom úlohu napísať prácu o tom, čo by si želali, aby pre nich Boh urobil. Večer, keď práce prečítala, narazila na jednu, ktorá ju veľmi rozrušila. V tej chvíli prišiel domov jej muž a videl, že plače.

“Čo sa stalo?” – pýtal sa.

“Čítaj!” – odpovedala len a natiahla k nemu ruku so zošitom jedného dievčaťa.
“Bože, dnes ťa chcem poprosiť o niečo zvláštne: zmeň ma prosím ťa v televízor. Rada by som bola na jeho mieste. Chcela by som žiť tak, ako žije televízor v našom dome. Chcela by som mať svoje zvláštne miesto, kde by sa okolo mňa schádzala celá rodina. Aby ma počúvali a neskákali mi do reči a nevypytovali sa, keď chcem niečo povedať. Chcela by som byť aj stredobodom pozornosti. A chcela by som, aby sa o mňa starali, ako sa starajú, keď televízor nejde. Tiež by som bola rada spolu s otcom, keď sa vráti domov – napríklad aj unavený. A aby si ma moja mamička všímala, aby išla ku mne, keď zostane sama a je jej smutno. Chcela by som, aby moji rodičia aspoň niekedy nechali všetko tak a strávili trochu času so mnou. Bože, vlastne nechcem až tak veľa, chcem sa mať len tak, ako akýkoľvek televízor “.
“No to je hrôza! Úbohé dievča!” – vykríkol učiteľkin manžel. “Čo to je preboha za rodičov?!”
Učiteľka mu so slzami v očiach odpovedala: “To je práca našej dcéry …”


Záhoracké vtipy


,,Miláčku, možem ít na ryby?“
,,No ňigdo ťa tu za parohy nedrží!“

Tetka Aneša ríkajú strýcovi Janovi:
,,Ó, Jane, pocichy sem si prdua, co mám robit?“
,,Vymeňit baterky na svojem načúvacím prístroji!“

Kartárka vješčí Štelovi budúcnost:
,,Vidzím krásnú vilu, bazén, luxusňí auto, krásnú muadú ženu… a fčil vidzím aj vás!“
,,Ano? A co robím?“
,,Kukáte na to šecko dzírú v puoce.“

Deža dojde k dochtorovi:
,,Pane dochtor, tmavnú mi nohy!“
,,A umývate si ich?“
,,A to pomáhá?“

,,Víš jaký je rozdzíl medzi inteligentňím a sprostým mužem?“
,,No, povjedz.“
,,Žádný, obá dvá si myslá, že vjedzá šecko.“

,,Nemám ňic proci temu, abys išeu na pivo, ale o osmi budz doma!“
,,Tak dobre, do osmi budem doma a potom pujdem.“

,,Proč muži v manželstvje umírajú skúr jak ženy?“
,,Proto, že scú!“

Mara sa pýtá svojého Jana:
,,Jane, keby sem spadua do Dunaja, skočiu bys pro mja?“
,,A ked povím ano, spadneš?“

,,Víš, jaký je rozdzíl medzi ženú a teroristem?“
,,No…“
,,Z teroristem sa dá vyjednávat.“

Stretnú sa dvje klebetňice:
,,Co máš nového?“
,,Já ňic. A co máš nové ty?“
,,Aňi já ňic! Pane bože co fčil budeme robit?“

,,Strýcu Jane, mjeli by ste prestat pit!“
,,Ked já sem už starý!“
,,Prestat pit neňi ňikedy neskoro.“
,,Tak potom to mám ešče čas!“

Emila sa spovidá ze svojich hríchú:
,,Mývám hríšné myšlenky. Myslím si, že sem krásná, zvodná.“
,,Tak to neňi hrích, to je omyl!“ opraví ju farár .

,,Tak co, jak sas mjeua na tej dovolence?“, pýtá sa kamarádka Elenky.
,,Ale, aňi sa  nepýtaj!“
,,Co?“
,,Ale, pribaliua sem si úplňe zbytečné vjeci – starého a dzeci!“

Fera ríká dcéry:
,,Aňičko, nevydávaj sa za teho Jožku! Je to sirota, neprekypuje múdroscú a ešče je aj krivý!“
,,Ach, šak já nepotrebujem Delona.“
,,No, tuším si nerozumíme. Já scem, aby sas nad ňím zlutovaua! Osud ho už aj tak dost potrestau, chuďáka!“

,,To je otrasné! Najvječí idioci majú najpjekňejší ženy!“, ríká Fera svoj žeňe na tanečňí zábavje.
,,Ó to sa mi sceš zašmajchlovat?“, skočí mu okouo kruku jeho Rúženka.

Letaduo je ťesňe pred pádem. Motore nefungujú. Neščascí je neodvratné. Marka v panice vyskočí ze sedadua a zakričí: ,,Ked mám umrít, tak sa scem pri tem cíťit jak skutečná žena!“ Strháva ze sebja šaty a pokračuje: ,,Je tu ňejaký muž, kerý mi to dá pocíťit?“
Muž v radze pred ňú ze sebja strhne košelu a zakričí: ,,Vyžehlite mi ju!“

,,Anko, možem sa dzívat na televízor?“
,,Možeš, Jane, ale nezapínaj ho!“

Jan si zavzdychá:
,,Nemjeu sem ščascá aňi z jednú z mojich žen: prvňí ma opusciua a druhá né…“

Ríká Štela kamarádovi:
,,Tot minule idem ze šenku a jeden ožraua mi stúpeu na ruku!“

Pred porodňicú zahvízdajú brzdy. Z auta vybjehne k zadným dverám udychčaný muž, otevre ich, zhrozený kukne doňútra a zúfauo vykríkne:
,,Proboha! A Marku sem zapomjeu doma!“

,,Drahý, proč sa mja už jak kedysik nepýtáš, jak sa mám?“
,,Drahá, jak sa máš?“
,,Ach, aňi sa nepýtaj!“

Žena má v hádce dycky posledňí suovo. Každé další suovo muža je začátkem novej hádky.  Ale existuje výňimka – ked muž poví: ,,Kup si to.“

Imra leží na  smrtelnej posteli, zrázu zacící z kuchyňe vúňu čerstvých pagáčku. Z posledňích siu sa dopuazí do kuchyňe. Jak sa tak načahuje po pagáčku na peci, zbadá to jeho Irenka,, friško priskočí a z krikem ho buchne po ruce:
,,Necháš to, to je na kar!“

Muž leží ma smrtelnej posteli. Žena vejde do izby a po chvíli mu začne vyčítat:
,,Jožo, to si ceuí ty! Enem si tu tak ležíš, kukáš na mja, možná naposledy a aňi ťa nenapadne mja pochválit, že mám nový širák!“

,,Súsede, co bys kúpiu, keby ste vyhráli milión?“
,,Já aňi nevím, mja žena na nákupy posíuá dycky s papírkem.“

Rozdzíl medzi mužským a ženským kamarádstvem
Ked dojde žena nad ránem dom a poví mužovi, že byua u kamarádky, muž obvouá deset jejich najlepších kamarádek a ziscí,  že žádná o tem ňic neví.
Ked sa to isté stane jejímu mužovi, jeho žena obvouá deset najepších kamarádú a ziscí,  že u osmich prespau a dvá í odprisahajú, že u ňich ešče furt je.

Pomoc pri vysávaňí:
,,Fero, možeš zdvihnút ty nohy!“
,,Ešče aj pri vysávaňí ťi mosím pomáhat!“

Čau, Fero. Kam ideš?
– Do šenku.
– Ej, ty ale víš čovjeka premúvit!

Colňík sa pýta turistu:
,,Ňejaké cigaretle, alkohol, drogy?“
,,Né, dzekujem, mám svoje.“

Dvá opilci stojá na ulici, kukajú na oblohu a hádajú sa, kolko tam je mjesícú. Jeden ríká, že dva, druhý, že tri. Ide okouo trecí a oňi sa ho pýtajú, co si o tem myslí on. On sa zadzívá a po chvílce sa opýtá:
,,A v kerem radze?“

Vyprávjajú sa Štefka z Markú:
,,Múj starý furt pije a já už nevím, jak ho to odnaučiť.“
,,Sprav to jak já. Nalej do vany vína, hodz tam zkapaného kocúra a ked sa vrácí dom, tak ho pošli okúpat sa.“
Štefka daua na radu svojej kamarádky. Ked sa její Imra vráciu z roboty, posuaua ho okúpat sa. Čeká 10 minut, pú hodziny, hodzinu, dvje.  Už to nevydrží, vlecí do kúpelky a vidzí Imru vyvaleného v prázdnej vaňi jak  žmýka kocúra a mrmle si:
– Hik, kocúrku ešče kvapečku!

Súdzá dvoch zloďejú, co vykradli obchod z líhovinama.
,,Co ste spravili z takým množstvem alkoholu?“  pýta sa sudca jedného.
,,Prodali sme ho.“
,,A co ste spravili z peňezama?“
,, Propili sme ich.“

,,Odkedy sem sa vydaua, Joža mja zanedbáva…“
,,Tak sa s ňím rozved!“
,,Co ťi šibe, šak sem vydatá za Feru!“

Ferovi pri dverách zazvoňí súsed:
,,Je u tebja moja žena?“
,, Aaa, ano ,“ on bojazlivo.
,,Uf! To sem rád! Už sem si mysleu, že zas míňa peniaze po obchodoch!

Ona: ,,Ahoj.“
On: ,,Konečňe. Už sem sa nemoheu dočkat.“
Ona: ,,Já odchádzam.“
On: ,,To snad né!?“
Ona: ,,Mysleus na mja?“
On: ,,Ano, každú chvílku.“
Ona: ,,Byus mi nevjerný?“
On: ,,Buázňíš?“
Ona: ,,Tak u tebja ostávam…“

Otec sa pýtá svojého osemročňího synka:
,,Co bys sceu k narodzeňinám?“
,,Menštruačné tampóny.“
,,Víš ty vúbec, co to je?“
,,Nevím, ale v telce sem čuu, že sa z tým dá dobre hrát tenis, plávat, jezdzit na kole aj skákat padákem!“

Opitý Fera  sa opýrá o bránku pri domje. Ide okouo Jaňíček a pýtá sa:
,,Strýčku, stracili ste klúček?“
,,Né, chuapče, né, odvahu!“

Dcérenka sa pýtá mamičky:
,,Maminko, aj ty sis príua princa na koňi?
Maminka odpovidá:
,,Právdaže, cérko, právdaže, ale bohužel došeu enem ten kúň!“

,,Tu čítám, že alkoholizmus je choroba,“ ríká Janek kamarádom.
,,Hm“, ozve sa Štela.  ,,Je teda prímo trestuhodné, jak ňekeré baby zachádzajú z nemocnýma!“

„ Mariško, konečne sa ťi splňí ten tvúj sen – budeme býva v drahem byce!“
„ Ó, Fero, cos snad vyhrau v lotérii?“
„Né, zdvihli nám nájem…“

Stretnú sa Rus, Američan a Záhorák. Rus ríká:
,,Stavme sa o ťisíc eur, do z nás vydrží duhší pod vodú.“
Prvňí ide Rus a vdrží tam pjet hodzin.
Druhý ide Američan a vydrží tam 8 hodzin.
Trecí ide Záhorák a vydrží tam 12 hodzin.
Ked vyleze, Američan a Rus sa ho pýtajú, jak to dokázau. Záhorák ríká:
,,Dau sem si winterfresh a volňe sem dýchau!“

Dvá z Braťislavy dojdú do dzedinky, o kerej čuli, že v ňej ňekto dokáže cetovat v čase. Dojdú teda do najblišího šenku a pýtajú sa, či ho tu poznajú a de ten čovjek bývá.
,,Právdaže, je to Štela, bývá tot nedaleko!“
Bez námahy Štelu najdú. Vysvjetlá, že by to cestováňí v čase rádzi vidzeli na vlastňí oči.
,,Dobre, muádenci, dobre, doneste mi teda flašku borovičky. Ked ju Štela vypije, pošle ich pro druhú. Poradzí si aj z tú a potom zahuásí:
,,Tak a sem tam, de sem byu fčéra!“

V letadle sedzí ustráchaný pasažír a naríká: ,,Já sa bojím, já budem mjet určiťe smou, ňeco sa stane, uvidzíte.“
Ceuí čas tým otravuje súseda až sa ten ozve:
,,Čovječe, prestaňte už z tým, co by sa mohuo stat?! Počasí máme pjekné, žádné turbulencie, tak co furt máte?“, okríkne ho.
V tem dobjehne letuška a oznamuje:
,,Vážení cestujúcí, s polutováňím vám mosím oznámit, že jeden z motorú zlyháva. A kedže právje lecíme nad morem, letaduo sa asi zrúcí do vody. Ale nemjejte obavy, každý z vás dostane píšťalku.“
,,Nač píšťalku?“ pýtajú sa cestujúcí.
,,Protože v mori sú žraloci a tú píšťalkú ich budete odháňat.“
Ustráchaný pasažír sa nakloňí k súsedovi a ríká:
,,No, nepovidau sem vám? Já mám smou, buď dostanem pokazenú píšťalku, alebo natrefím na huchého žraloka!!!“

,,Ó, slečno, jaký je ten váš psíček enem rozkošný!“
,,To neňi múj pes!“
,,Ideš do čerta, ty potvoro chupatá, neplet sa mi medzi nohy!“

> ,,Kedy otevre muž žeňe dvera na auce?“
> ,,No preca ked má nové auto, alebo novú ženu!“
>
>


Slová Sv.Otca Františka o svätosti


  • Potrebujeme svätcov bez sután a závojov. Potrebujeme džínsových a teniskových svätcov.
  • Potrebujeme svätcov, ktorí idú do kina, počúvajú hudbu a prechádzajú sa so svojimi priateľmi a kamarátmi.
  • Potrebujeme svätcov, ktorí Boha dávajú na prvé miesto, ale vynikajú aj na vysokej škole.
  • Potrebujeme svätcov, ktorí si nájdu čas na každodennú modlitbu a sú schopní čistej lásky, alebo posväcujú čistotu.
  • Potrebujeme moderných svätcov, svätcov XXI. storočia, ktorí vytvárajú svoju duchovnosť pre túto dobu.
  • Potrebujeme takých svätcov, ktorí sú zaviazaní a odhodlaní pre potreby chudobných a nutné sociálne zmeny.
  • Potrebujeme vo svete žijúcich svätcov, vo svete sa posväcujúcich svätcov, ktorí sa neboja žiť vo svete.
  • Potrebujeme svätcov, ktorí pijú Colu, jedia hot-dogy, používajú internet a i pod…
  • Potrebujeme takých svätcov, ktorí milujú Eucharistiu a nehanbia sa cez víkend piť pivo, alebo jesť pizzu so svojimi priateľmi.
  • Potrebujeme takých svätcov, ktorí majú radi kino, divadlo, muziku, tanec a šport.
  • Potrebujeme svätcov spoločenských, ktorí sú otvorení, normálni, priateľskí, veselí a sú dobrými priateľmi.
  • Potrebujeme takých svätcov, ktorí žijú v tomto svete a vedia si vychutnať dobré a čisté veci tohoto sveta, ale predsa sa nestanú svetskými…

 10 krokov od sv.otca Františka ako sa stať svätým:

  1. Spoznaj Božiu lásku a nasleduj Boha celým srdcom
  2. Venuj svoj život službe iným
  3. Utrpenie a protivenstvá znášaj bez nenávisti
  4. Maj radosť v srdci a odovzdávaj ju aj ostatným
  5. Modli sa
  6. Ži podľa blahoslavenstiev (Mt 5,3-12)
  7. Maj jednoduché a pokorné srdce
  8. Buď milosrdný, nie násilnícky
  9. Trp s trpiacimi, raduj sa s radujúcimi
  10. Buď tvorcom zmierenia a pokoja

Staré a nové


Dvaja mnísi prišli k rieke, kde stála bezradná mladá žena, ktorá sa nevedela dostať na druhú stranu. Mladší z nich sklopil zrak a tváril sa, že ju nevidí. Starší mních zobral ženu do náručia a preniesol ju cez rieku.
Potom dlho pokračovali bez slov, až sa mladší ozval: “Ako si ty, mních, mohol zobrať do náručia ženu? Ja by som to nikdy neurobil!”
“Rozdiel medzi tým je v tom, že kým ja som ju už dávno položil, ty ju ešte stále nesieš”, odpovedal mu starší.
Milujem tento klasický príbeh. A ako rád by som sa podľa neho v živote správal! Nemyslím tým nosenie krásnych žien v náručí, hoci to tiež nie je od veci, ale nosenie iných ťažkých bremien.
Čo všetko si nesieme so sebou, hoci sme to už dávno mohli a mali odložiť!
Staré krivdy, staré neúspechy, či staré zloby. Na minulosti však nič nezmeníme. Preto kedykoľvek sa vám niečo nepríjemné vynorí, spomeňte si na dvoch mníchov a “odložte to”. Pôjde sa vám ďalej oveľa ľahšie.


1000 guličiek


gulickyJednoho krásného dne jsem si sedl a trochu jsem počítal. Člověk žije v průměru 75 let. Vím, někdo žije méně, jiný delší dobu. Ale průměr je 75 let. Když 75 násobím 52 (to je počet nedělí v roce), dostanu 3900 – tolik nedělí v životě máme. Když jsem se nad tím zamyslel, bylo mi pětapadesát. Znamenalo to, že už jsem prožil přibližně 2900 nedělí. A zbylo mi jich jen 1000.

Šel jsem kvůli tomu do hračkářství a koupil jsem 1000 malých plastových kuliček. Nasypal jsem je všechny do průhledné nádoby. A pak jsem každou neděli vytahoval a zahazoval jednu kuličku. Všiml jsem si, že když jsem to dělal, když jsem viděl, jak se počet kuliček zmenšuje, začal jsem věnovat víc pozornosti skutečným hodnotám v životě.

Není silnějšího prostředku, než vidět, jak se zmenšuje počet dní, které ti byly souzeny! A teď mi dovolte ještě poslední myšlenku, o kterou bych se dnes s vámi rád podělil, než půjdu obejmout svou milovanou ženu a půjdu s ní na procházku.

Dneska ráno jsem z té nádoby vyndal poslední kuličku…

A proto každý následující den je pro mě dar. Přijímám ho s vděčností a svým blízkým a milovaným lidem dávám teplo a radost. Víte, myslím si, že to je jediný možný způsob prožití života. Ničeho nelitují. Rád jsem si s vámi popovídal, ale teď už musím spěchat k rodině. Věřím, že se ještě uvidíme.

Zamyslel jsem se. Měl jsem skutečně o čem přemýšlet. Plánoval jsem dneska zaskočit do práce ne na moc dlouho, bylo třeba dělat na jednom projektu. Pak jsem si chtěl s přáteli zajít do klubu. Místo toho jsem šel nahoru a probudil svou ženu něžným polibkem.

– Vstávej, drahoušku, pojedeme si s dětmi udělat piknik.

-Co se stalo, zlato?

-Nic zvláštního, jen jsem si zkrátka řekl, že jsme už dávno nebyli o víkendu všichni spolu. A taky se chci zastavit v hračkářství. Potřebují koupit plastové kuličky…


Príhovor k sv.birmovania


Drahý náš otec arcibiskup,

Vítame Vás v našej farnosti – my, rodičia našich birmovancov.

Pred 18-timi, či 19-timi rokmi, sme prinášali tieto naše deti v náručí do chrámu na krst, aby do ich života bolo zasiate semeno viery. Ako roky pribúdali, snažili sme sa, aby toto semienko vzklíčilo a rástlo. Polievali sme ho svojimi modlitbami, chránili ho našimi obetami, podporovali jeho vzrast osobným príkladom. A dočkali sme sa – semienka vyrástli do klasov.

Dnes s hrdosťou hľadíme na krásu našich klasov, ako sa nádherne vlnia vo vánku života. Sú takí nádherní, plní sily, hlavy majú zdvihnuté k výškam a sú pripravení dozrievať.

Hľadíme na nich však aj s obavami, či ich nezničí ľadovec ľahostajnosti, či im neublíži záplava materiálnych radostí, či ich neudusí kúkoľ hriechu.

Stojíme nad našimi deťmi ako farmár nad dozrievajúcim lánom, ktorý vie, že už nemá všetko vo svojich rukách…

Vieme však, že v našich obavách nie sme sami. Duch Svätý je silou, ktorá im môže a chce pomáhať dozrievať, aby sme sa spoločne s nimi dočkali úrody, aby sme sa dočkali naplnenia nádejí, ktoré do nich vkladáme.

Otec arcibiskup, prosíme Vás, aby ste našim deťom vyslúžili sviatosť birmovania, aby ste svojou modlitbou a vkladaním rúk vyprosili pre ich životy dary múdrosti a rozumu, rady a sily, poznania a nábožnosti i dar bázne pred Pánom.

Otec arcibiskup, vitajte medzi nami.


Ponáhľaj sa pomaly


Tomáš sa pozrel ešte raz na tachometer, ako ho zachytil radar, už nestihol spomaliť, 78 km/h cez dedinu. Tretí raz, čo ho tento rok chytili…čo tu zase tí fízli robia….
Policajt, ktorý ho zastavil, vystúpil z auta a s blokom v ruke kráčal k jeho autu. Je to Karol alebo nie? Uniforma ho trocha zmenila, ale bol to Karol z kostola! Tomáš sa vtlačil hlbšie do svojho sedadla. Bolo to horšie ako pokuta.Policajt známy z kostola, chytil známeho z toho istého kostola.
“Ahoj Karol. To je sranda, že sa zasa vidíme!”

“Ahoj Tomáš”. Karol sa neusmial.
“Vidím, že si ma zasa chytil, keď som sa ponáhľal domov za ženou a deťmi.”
“Áno”. Policajt Karol sa zdal byť nesvoj.

“V posledné dni som odchádzal vždy veľmi neskoro z kancelárie a už som bol myšlienkami na zajtrajšom rodinnom výlete, preto som sa kus ponáhľal. Koľko si mi nameral?”

“Sedemdesiat.”
“Ale Karol, počkaj trochu. Ako som ťa uvidel, ihneď som sa pozrel na tachometer! Myslím si že to bolo len 65”. Tomáš sa snažil pri každej ďalšej pokute cigániť lepšie! Vynervovaný pozeral na prístrojovú dosku. Karol písal niečo do bloku. Prečo nechce vidieť vodičák a papiere ako vždy? Vždy to nejako prešlo, aj keď to bolo potom vždy nepríjemné sa stretnúť v nedeľu pri bohoslužbe a sedieť vedľa seba v jednej lavici.

Nedočkavo povedal: “Stále to je na tvojom rozhodnutí? Určite som porušil predpisy, ale nedalo by sa teraz jedno oko privrieť?”
Karol písal ďalej, potom vytrhol papier z bloku a dal ho Tomášovi.
“Ďakujem.” sarkasticky poznamenal Tomáš, nedokázal skryť v hlase sklamanie.

Bez jedného slova sa Karol vrátil späť k svojmu hliadkovému autu. Tomáš čakal a pozoroval ho v spätnom zrkadle. Potom otvoril papier a bol zvedavý koľko ho teraz tento špás bude stáť? Hej, to je vtip? Nebol to žiadny pokutový blok!

Na lístku stálo:

“Milý Tomáš, mal som malú dcéru. Keď mala päť, zomrela pri dopravenej nehode. Jednoducho povedané, ten chlap – skúsený šofér bol veľmi rýchly. Dostal pokutu, mal súd a potom tri mesiace v lochu… Potom bol znovu voľný. Voľný, aby mohol objať svoje obidve dcéry, ktoré mal. Ja som mal len jednu a budem musieť čakať až ju budem môcť znovu objať v nebi! Tisíckrát som sa pokúšaltomu mužovi odpustiť. Možno, že som to dokázal, ale na ňu musím myslieť stále, pokiaľ budem nažive. Aj teraz. Dávaj prosím Ťa,  za volantom pozor, ponáhľaj sa pomaly… Môj syn je to jediné čo mi ešte zostalo…..zdravím ťa, Karol.

Tomáš sa otočil a uvidel Karola odchádzať. Ten sa znovu vracal k policajnému autu, naštartoval a odišiel. Tomáš sa na neho pozeral, pokiaľ mu nezmizol z očí. Až po niekoľkých minútach sa pomaly rozbehol smerom domov, celou cestou dodržiaval rýchlosť, bol ostražitý a na prechodoch poctivo púšťal chodcov, čo predtým nezvykol. V duchu sa modlil a prosil o prepáčenie a ako prišiel domov objal svoju prekvapenú ženu a obe dcéry…

Život je veľmi cenný. Zaobchádzaj s ním svedomite a opatrne. Je to veľmi dôležitá zvesť, prosím daj ju ďalej svojím priateľom…..
Jazdi opatrne a s pochopením pre ostatných. Nikdy nezabudni, že auto sa dá kúpiť vždy, ale ľudský život NIE …..