Category Archives: ŽIVOT

Príhovor na stužkovú II


Vážená pani zástupkyňa, veľadôstojný pán kaplán, ctený profesorský zbor, milí rodičia, drahé naše deti,

V jednej známej piesni od Mira Žbirku sa opakuje verš, ktorý by po drobnej úprave znel asi takto: „Mám všedný deň, mám skrátka všedný deň.“ Tieto slová by mohli byť mottom pre mnohé dni a týždne, ktoré nám pretekajú pomedzi prsty. Ale len do chvíle, kým ich všednosť nenarušia rôzne okamihy – okamihy, ktoré zmenia náš život…

Nedávno, pred 18, či 19 rokmi, nastal aj v našich rodinách veľký okamih s malým bábätkom…do nášho života ste vstúpili vy, naše deti a náš život sa odvtedy zmenil. Rástli ste, vyšli vám i odišli prvé zuby, urobili ste prvé kroky, vyslovili prvé slová, prvýkrát ste vykročili na cestu do školy, urobili ste svoju prvú samostatnú jazdu na bicykli, dali prvý gól v naozajstnom futbalovom mužstve, prvýkrát ste pristúpili k sv.prijímaniu, či sv.birmovania…. aj toto sú okamihy, ktoré menili náš život a ktoré my, vaši rodičia, nosíme ukryté hlboko vo svojom srdci.

Aj dnes prežívame spoločne veľký okamih – okamih, kedy stojíte pred nami v jednej z najkrajších podôb mladosti. Tento deň, drahé deti, nie je iba vaším dňom, je to aj náš deň, lebo vy ste stelesnením našich túžob, nádejí i lásky, ste našou budúcnosťou.

Dnes symbolicky stojíme na prahu rodičovských dverí a vyprevádzame vás do sveta… My rodičia trochu aj s obavami hľadíme na vašu budúcnosť a na to, čo vás v nej čaká. Mimovoľne sa mi tu vynára obraz starozákonného Tóbiho, ktorý vyprevádzal do sveta svojho syna Tobiáša. Pri rozlúčke mu adresoval slová poučenia, ktoré by sme možno aj my dnes chceli povedať vám:

  • Po všetky dni svojho života pamätaj na Pána a zachovávaj jeho príkazy.
  • Z toho, čoho máš hojnosť, rob dobro.
  • Čo sa nepáči tebe, nerob ani ty inému!
  • Hľadaj radu u každého múdreho človeka.
  • Pýcha je prameňom skazy a veľkého nepokoja.

K týmto hodnotám smerovala naša výchova doma a sme vďační zamestnancom GSM (v Prešove), že nám v našej snahe boli nápomocní.

Vážení pedagógovia, chcel by som vám v mene nás, rodičov, dnes poďakovať za pomoc pri výchove našich detí, za múdrosť, ku ktorej ste ich viedli, za dobro, ktoré ste im vštepovali i za zbožnosť, ktorú ste pod vedením p.kaplána u nich rozvíjali.

Osobitné poďakovanie chcem v mene nás rodičov vysloviť Vám triedna pani učiteľka. Ďakujeme Vám za starostlivosť o naše deti, za pochopenie ich niekedy nepochopiteľných výhovoriek a ospravedlnení, za láskavý prístup a za trpezlivosť s nimi. Veľká vďaka Vám.

Vážení prítomní, na záver by som chcel nám všetkým zaželať, aby dnešný večer bol pre nás krásnym, požehnaným a nezabudnuteľným okamihom…


Pohár s vodou


Psychologička sa prechádzala po miestnosti, zatiaľ čo publiku prednášala o
zvládaní stresu. Keď pozdvihla pohár s vodou, každý z prítomných očakával,
že sa spýta: “Je pohár z polovice prázdny alebo z polovice plný? ” Namiesto
toho sa však pousmiala a spýtala sa ľudí, koľko si myslia, že pohár váži.
Odhadov bolo veľa. Ona však povedala: “Na skutočnej hmotnosti nezáleží. Záleží na tom,
ako dlho pohár držím. Pokiaľ ho držím minútu, nie je to žiadny problém. Keď
ho budem držať hodinu, bude ma bolieť rameno. Keby som ho držala celý deň,
moje rameno by sa cítilo paralyzované. Každopádne,pohár je stále rovnako
ťažký, ale čím dlhšie ho držím, tým ťažší sa zdá.

Potom pokračovala:” Stres a starosti sú rovnaké ako tieto poháre. Myslite
na ne chvíľu a nič sa nestane. Myslite na ne o niečo dlhšie a začnú vás zraňovať.
A ak budete sa nimi zaoberať celý deň, budete sa cítiťp aralyzovaní –
neschopní čokoľvek urobiť. ”
Je dôležité nezabúdať svoje stresy uvoľňovať.
Každý večer, čo najskôr to pôjde, odhoďte všetky svoje bremená. Neťahajte
ich so sebou celý večer až do nočného spánku.Nezabudnite svoj pohár včas
odložiť!


Taxikár a starenka


Přijel jsem na zadanou adresu a zatroubil. Po několika minutách čekání jsem zatroubil znovu. Měla to být moje poslední jízda toho dne, a tak jsem si říkal, že bych mohl odjet, ale místo toho jsem auto zaparkoval, šel ke dveřím a zaklepal.  “Chviličku”, ozval se za dveřmi slabý hlas starší ženy. Slyšel jsem, jak tam něco táhne po zemi.
Po dlouhém čekání se dveře otevřely. Stála přede mnou malá, přibližně devadesátiletá žena. Byla oblečená v hedvábných šatech a klobouček se síťkou, jako v nějakém filmu ze čtyřicátých let.Vedle ní stál na zemi malý kufřík. Byt vypadal, jako by v něm nikdo po mnoho let nebydlel. Všechen nábytek byl zakrytý prostěradly.
Na stěnách nebyly hodiny, na poličkách nebyly ani hrnečky ani nějaké ozdůbky.
V rohu stála kartónová krabice plná fotografií a skleněného nádobí.
“Pomohl byste mi odnést tu tašku do auta?”, požádala mě.
Odnesl jsem zavazadlo do auta a vrátil jsem se, abych pomohl té ženě.
Chytla se mě za ruku a pomalu jsme šli k vozu. Neustále mi děkovala za laskavost.“To přece nic není”, řekl jsem jí,“snažím se jen chovat se ke svým pasažérům tak, jak bych chtěl, aby se lidé chovali k mé matce”.
“To jsi opravdu hodný chlapec”, řekla mi. Když jsme se usadili do auta, nadiktovala mi adresu a zeptala se, zda bychom mohli jet přes centrum.“To ale není nejkratší cesta”, upozornil jsem ji.
“Ach ano, já vím”, řekla.“Já nespěchám. Jsem na cestě do hospice”.
Podíval jsem se do zpětného zrcátka. Její oči se leskly.“Už nemám žádnou rodinu”, pokračovala tichým hlasem.“Lékař říká, že mi nezůstává moc času”. Pomalu jsem natáhl ruku a vypnul taxametr.
“Jakou cestou byste chtěla jet?”, zeptal jsem se.
Následující dvě hodiny jsme jezdili po městě. Ukázala mi budovu, kde kdysi dávno pracovala jako obsluha výtahu. Jeli jsme čtvrtí, kde s mužem žili jako novomanželé Přivedla mě ke skladu nábytku, v němž byl kdysi taneční sál, kam chodila ještě jako malá holčička.
Občas mě požádala, ať zabrzdím před konkrétní budovou nebo uličkou. Seděla schoulená v koutku, beze slova. Najednou řekla:“Jsem již unavená, asi pojedeme”.
Jeli jsme mlčky na adresu, kterou mi dala. Byla to nízká budova, něco jako maličké sanatorium s příjezdovou cestou podél průčelí. Jakmile jsem zastavil, přišli k autu dva ošetřovatelé. Opatrně jí pomohli vystoupit. Museli ji čekat. Otevřel jsem kufr, a zanesl její malé zavazadlo do dveří. Žena už seděla na kolečkovém křesle.“Kolik vám dlužím”, ptala se a vytáhla kabelku.“Nic”, řekl jsem.
“Vždyť si musíte vydělávat na živobytí”, namítla. “Mám i jiné pasažéry”, odpověděl jsem.Téměř bez přemýšlení jsem se k ní sklonil a objal ji. Ona mě také pevně objala.
“Daroval jsi staré ženě trochu štěstí”, řekla.“Děkuji ti”.
Stiskl jsem jí ruku a odešel. Dveře se za mými zády zavřely a byl to zvuk uzavírající další knihu života.
Na zpáteční cestě jsem nebral žádné pasažéry. Jel jsem, kam mě vedly oči, ponořený do myšlenek. Nemohl jsem ten den ani s nikým mluvit. Co kdyby ta paní natrefila na nějakého naštvaného řidiče, nebo na někoho, kdo by nechtěl tak dlouho čekat? Co kdybych jí odmítl splnit její prosbu nebo co kdybych byl jen párkrát zatroubil a prostě odjel?
Nakonec bych chtěl říct, že nic důležitějšího jsem ještě v životě neudělal.
Jsme zvyklí si myslet, že náš život se otáčí v kruzích kolem velikých okamžiků, ale ty veliké okamžiky nás často zastihnou nepřipravené, protože jsou krásně zahalené tím, co někteří mohou považovat za maličkost.


BOŽE, ZMEŇ MA V TELEVÍZOR…


Učiteľka na prvom stupni raz zadala deťom úlohu napísať prácu o tom, čo by si želali, aby pre nich Boh urobil. Večer, keď práce prečítala, narazila na jednu, ktorá ju veľmi rozrušila. V tej chvíli prišiel domov jej muž a videl, že plače.

“Čo sa stalo?” – pýtal sa.

“Čítaj!” – odpovedala len a natiahla k nemu ruku so zošitom jedného dievčaťa.
“Bože, dnes ťa chcem poprosiť o niečo zvláštne: zmeň ma prosím ťa v televízor. Rada by som bola na jeho mieste. Chcela by som žiť tak, ako žije televízor v našom dome. Chcela by som mať svoje zvláštne miesto, kde by sa okolo mňa schádzala celá rodina. Aby ma počúvali a neskákali mi do reči a nevypytovali sa, keď chcem niečo povedať. Chcela by som byť aj stredobodom pozornosti. A chcela by som, aby sa o mňa starali, ako sa starajú, keď televízor nejde. Tiež by som bola rada spolu s otcom, keď sa vráti domov – napríklad aj unavený. A aby si ma moja mamička všímala, aby išla ku mne, keď zostane sama a je jej smutno. Chcela by som, aby moji rodičia aspoň niekedy nechali všetko tak a strávili trochu času so mnou. Bože, vlastne nechcem až tak veľa, chcem sa mať len tak, ako akýkoľvek televízor “.
“No to je hrôza! Úbohé dievča!” – vykríkol učiteľkin manžel. “Čo to je preboha za rodičov?!”
Učiteľka mu so slzami v očiach odpovedala: “To je práca našej dcéry …”


Slová Sv.Otca Františka o svätosti


  • Potrebujeme svätcov bez sután a závojov. Potrebujeme džínsových a teniskových svätcov.
  • Potrebujeme svätcov, ktorí idú do kina, počúvajú hudbu a prechádzajú sa so svojimi priateľmi a kamarátmi.
  • Potrebujeme svätcov, ktorí Boha dávajú na prvé miesto, ale vynikajú aj na vysokej škole.
  • Potrebujeme svätcov, ktorí si nájdu čas na každodennú modlitbu a sú schopní čistej lásky, alebo posväcujú čistotu.
  • Potrebujeme moderných svätcov, svätcov XXI. storočia, ktorí vytvárajú svoju duchovnosť pre túto dobu.
  • Potrebujeme takých svätcov, ktorí sú zaviazaní a odhodlaní pre potreby chudobných a nutné sociálne zmeny.
  • Potrebujeme vo svete žijúcich svätcov, vo svete sa posväcujúcich svätcov, ktorí sa neboja žiť vo svete.
  • Potrebujeme svätcov, ktorí pijú Colu, jedia hot-dogy, používajú internet a i pod…
  • Potrebujeme takých svätcov, ktorí milujú Eucharistiu a nehanbia sa cez víkend piť pivo, alebo jesť pizzu so svojimi priateľmi.
  • Potrebujeme takých svätcov, ktorí majú radi kino, divadlo, muziku, tanec a šport.
  • Potrebujeme svätcov spoločenských, ktorí sú otvorení, normálni, priateľskí, veselí a sú dobrými priateľmi.
  • Potrebujeme takých svätcov, ktorí žijú v tomto svete a vedia si vychutnať dobré a čisté veci tohoto sveta, ale predsa sa nestanú svetskými…

 10 krokov od sv.otca Františka ako sa stať svätým:

  1. Spoznaj Božiu lásku a nasleduj Boha celým srdcom
  2. Venuj svoj život službe iným
  3. Utrpenie a protivenstvá znášaj bez nenávisti
  4. Maj radosť v srdci a odovzdávaj ju aj ostatným
  5. Modli sa
  6. Ži podľa blahoslavenstiev (Mt 5,3-12)
  7. Maj jednoduché a pokorné srdce
  8. Buď milosrdný, nie násilnícky
  9. Trp s trpiacimi, raduj sa s radujúcimi
  10. Buď tvorcom zmierenia a pokoja

Staré a nové


Dvaja mnísi prišli k rieke, kde stála bezradná mladá žena, ktorá sa nevedela dostať na druhú stranu. Mladší z nich sklopil zrak a tváril sa, že ju nevidí. Starší mních zobral ženu do náručia a preniesol ju cez rieku.
Potom dlho pokračovali bez slov, až sa mladší ozval: “Ako si ty, mních, mohol zobrať do náručia ženu? Ja by som to nikdy neurobil!”
“Rozdiel medzi tým je v tom, že kým ja som ju už dávno položil, ty ju ešte stále nesieš”, odpovedal mu starší.
Milujem tento klasický príbeh. A ako rád by som sa podľa neho v živote správal! Nemyslím tým nosenie krásnych žien v náručí, hoci to tiež nie je od veci, ale nosenie iných ťažkých bremien.
Čo všetko si nesieme so sebou, hoci sme to už dávno mohli a mali odložiť!
Staré krivdy, staré neúspechy, či staré zloby. Na minulosti však nič nezmeníme. Preto kedykoľvek sa vám niečo nepríjemné vynorí, spomeňte si na dvoch mníchov a “odložte to”. Pôjde sa vám ďalej oveľa ľahšie.


1000 guličiek


gulickyJednoho krásného dne jsem si sedl a trochu jsem počítal. Člověk žije v průměru 75 let. Vím, někdo žije méně, jiný delší dobu. Ale průměr je 75 let. Když 75 násobím 52 (to je počet nedělí v roce), dostanu 3900 – tolik nedělí v životě máme. Když jsem se nad tím zamyslel, bylo mi pětapadesát. Znamenalo to, že už jsem prožil přibližně 2900 nedělí. A zbylo mi jich jen 1000.

Šel jsem kvůli tomu do hračkářství a koupil jsem 1000 malých plastových kuliček. Nasypal jsem je všechny do průhledné nádoby. A pak jsem každou neděli vytahoval a zahazoval jednu kuličku. Všiml jsem si, že když jsem to dělal, když jsem viděl, jak se počet kuliček zmenšuje, začal jsem věnovat víc pozornosti skutečným hodnotám v životě.

Není silnějšího prostředku, než vidět, jak se zmenšuje počet dní, které ti byly souzeny! A teď mi dovolte ještě poslední myšlenku, o kterou bych se dnes s vámi rád podělil, než půjdu obejmout svou milovanou ženu a půjdu s ní na procházku.

Dneska ráno jsem z té nádoby vyndal poslední kuličku…

A proto každý následující den je pro mě dar. Přijímám ho s vděčností a svým blízkým a milovaným lidem dávám teplo a radost. Víte, myslím si, že to je jediný možný způsob prožití života. Ničeho nelitují. Rád jsem si s vámi popovídal, ale teď už musím spěchat k rodině. Věřím, že se ještě uvidíme.

Zamyslel jsem se. Měl jsem skutečně o čem přemýšlet. Plánoval jsem dneska zaskočit do práce ne na moc dlouho, bylo třeba dělat na jednom projektu. Pak jsem si chtěl s přáteli zajít do klubu. Místo toho jsem šel nahoru a probudil svou ženu něžným polibkem.

– Vstávej, drahoušku, pojedeme si s dětmi udělat piknik.

-Co se stalo, zlato?

-Nic zvláštního, jen jsem si zkrátka řekl, že jsme už dávno nebyli o víkendu všichni spolu. A taky se chci zastavit v hračkářství. Potřebují koupit plastové kuličky…